Zvířata patří do svého přirozeného prostředí. Divoká zvířata patří do volné přírody (samozřejmě).
Odnětí z jejich stanoviště by je mohlo ovlivnit mnoha způsoby. Za prvé by to mohlo zbrzdit jejich růst, zejména pokud jsou většinu života v kleci a nedostávají vhodnou potravu.
Také to ovlivňuje jejich chování a mentalitu vůči lidem a ostatním zvířatům.
Největší obavou však je, že se nemusí naučit základní dovednosti pro přežití.
Vezměme si například leopardy. Loví svou kořist, aby přežili, a učí se pohybovat v přírodě, aby se chránili před predátory. To se však možná nikdy nenaučí, pokud jsou chováni v zajetí.
Bono by se v tomto nebezpečí ocitl, kdyby nebylo znepokojených úřadů.
Byl chován jako domácí mazlíček v Lotyšsku více než rok a nikdy se nenaučil, jaké to je žít mimo čtyři stěny bytu svého majitele.
Vyrostl obézní, možná proto, že byl jen zavřený v kleci ve srovnání s těmi, kteří se zatím mohli proběhnout. Zjistili také, že jeho předchozí majitel ho zbavil drápků.
Úřady Bona jeho majiteli zabavily a uložily mu pokutu.
Poslali ho do zoo v Rize, aby mohli naplánovat jeho odeslání do neziskové organizace AAP Primadomus, která se zabývá záchranou a rehabilitací primátů a divokých zvířat.
Ta se nachází ve Španělsku a cesta tam by trvala téměř dvě hodiny. Díky pracovníkům AAP v čele s Robertem se jim podařilo Bona převézt včas.
K tomu se přidala ještě výzva v podobě sněhové bouře.
Musí projíždět špatným počasím, projíždět různými zeměmi, kde se neustále mění povětrnostní podmínky. Jsou však odhodláni pomoci zachránit Bona a vrátit ho domů.
Robert jel bez přestávky dva dny a zastavoval jen proto, aby Bona zásobil jídlem a vodou.
Ubohý černý leopard se vzadu v kamionu rozrušil, byl vyděšený a zmatený z toho, proč tam je.
Robert věděl, že nejlepším řešením pro něj bude co nejdříve ho propustit, a proto bylo nutné, aby jeli rovnou do rezervace.
Dorazili včas a pracovníci AAP zajistili Bonovo úplné uzdravení.
Několik dní byl v karanténě, aby nabral dostatek sil a mohl vyjít ven z klece. Také sledovali jeho zdravotní stav a ujišťovali se, že nemá žádnou nemoc nebo virus, který by mohl být přenesen na ostatní zvířata.
Po několika dnech Bono konečně udělal první kroky na svobodu.
Můžete vidět, jak na chvíli zaváhal a čichal, co na něj čeká za klecí. Pak jednu tlapku pustil ven a hned měl pocit, že tam patří. Dovolili mu volně chodit v kontrolovaném prostředí až do jeho úplné rehabilitace.
Organizace je šťastná, že pomohla tomuto nebohému zvířeti z jeho zuboženého stavu.
Věděli, že se Bono musí ještě hodně naučit o životě ve volné přírodě, aby přežil, ale nespěchali. Rádi hostili toto krásné zvíře a zahrnuli ho veškerou láskou a péčí, dokud nebude připraven odejít do svého věčného domova.