Tony Mutabazi nikdy nepoznal své biologické rodiče. Jeho dětství mezi druhým a čtvrtým rokem života probíhalo převážně v pěstounské péči a jeho příběh je stejný jako příběh ostatních nesčetných osiřelých dětí v dětských domovech. Část, v níž se Tonyho příběh liší, začíná ve čtyřech letech, kdy ho adoptoval pár z Oklahomy.
Sounds happy so far. Věci se ale nevyvíjejí tak, jak mladý Tony očekával. Když bylo Tonymu jedenáct let, jeho pěstouni udělali něco nepředstavitelného a nechali ho v nemocnici, aby se už nikdy nevrátil
To nebylo nic jiného než odporné a srdcervoucí. Už jen pomyšlení na to, že by někdo vůbec uvažoval o tom, že opustí pěstounské dítě, nám stačí k tomu, aby se v nás vařila krev a možná i k pláči.”
K popisu této události sotva chybí slova.
Tony se zeptal, jestli si pro něj rodiče někdy přijedou, a odpověď zněla “Ne”. Lze si jen představit, jak to na jedenáctiletého Tonyho zapůsobilo. Rozvoj problémů s důvěrou je jen začátek.”
Říkejte tomu neuvěřitelné, nemyslitelné, srdcervoucí nebo depresivní, žádnému dítěti by se to nemělo stát.
Bude to trvat několik let, než se s Peterem Mutabazim setká, který přišel na návštěvu do pěstounské rodiny. Peter si několikrát promluvil s pracovnicí pěstounské péče Jessicou Wardovou. Právě zde Wardová Petera oslovila a požádala ho, zda by mohl Tonyho na víkend pohlídat.
Peter sám byl otcem pěstounských dětí, takže by se dalo očekávat, že to pro něj bude jen další sobota.
Ale pravda je trochu jiná. Peter právě ukončil dočasnou péči o dvojici chlapců na sedm měsíců a cítil se utrápeně a se zlomeným srdcem, když bylo rozhodnuto, že dvojice bude vrácena biologickým rodičům. sedm měsíců je dlouhá doba na to, abyste se věnovali lidem, které už možná nikdy neuvidíte.
When it was over, Peter pocítil stesk. Dva chlapci, o které se dočasně staral, si žili dál svůj život a bylo by slabé slovo říct, že mu chyběli. Pak se ve vhodnou chvíli ozvala Jessica Wardová. Požádala ho, jestli by mohl jen na chvíli pohlídat dalšího chlapce.
Už teď z toho měl Peter obavy – z velké části kvůli tomu, jak se upnul na poslední děti, které hlídal.
Právě když ho Tony začal žádat, aby mu říkal “tati”, Peter věděl, co se musí stát. Nakonec se o Tonyho tragickém příběhu dozvěděl, když mu bylo jedenáct let.
“To už jsem brečel. Říkal jsem si: “Kdo by to udělal?”. Jakmile jsem se dozvěděl, že práva rodičů jsou odepsána a on nemá kam jít, věděl jsem, že si ho musím vzít.” – Peter Mutabazi při rozhovoru pro pořad Good Morning America
A tak se mu to podařilo. Přihlásil se k adopci Tonyho a stal se jeho právoplatným otcem.
Zkušenost s drsným dětstvím nebyla Peterovi cizí. Už v Ugandě se potýkal s násilnickou domácností a v deseti letech utekl z domova, když se ho ujala jedna z rodičů.
To všechno trvalo, než se Peterovi také podařilo žít normální život, takže když slyšel Tonyho příběh, nejspíš mu to bylo až příliš povědomé.
Pomáhání dětem je jeho denní náplní práce, a to není nijak přehnané. Peter Mutabazi pracuje pro neziskovou organizaci World Vision United States. Jejím cílem je pomáhat dětem s podobně nepříjemnými sociálními a životními podmínkami.
Zdá se, že přijmout Tonyho byl správný tah ve správný čas. Po dokončení adopce u soudu v Charlotte se Peter neuvěřitelně otevřeně a upřímně rozpovídal o tom, jak moc Tonyho miluje. Už jen to, že mu Tony říkal “tati”, stačilo k tomu, aby ho to chytlo za srdce, což podrobně popsal na stránkách Love What Matters
Nyní jsou si Peter a jeho syn tak blízcí, jak jen to jde, a dokazují, že rodina je mnohem víc než krev
A já jsem moc rád, že se s námi o celou cestu podělil. Srdceryvných příběhů je tolik potřeba více, a zvláště takových, které skvěle ilustrují příklad lásky a empatie, jako je tento.
Over at his Instagram account, Peter nonstop sdílí svůj život s rodinou. Je to od nás samý úsměv a uklidňuje nás, že jeho pěstouni mají tak laskavého a milujícího otce.”
Sdílejte prosím tento článek, aby si o příběhu Tonyho a Petra mohlo přečíst více lidí!”
Sdílejte prosím tento článek se svými přáteli a rodinou.”