Psí věrnost nemá obdoby. Rozhodně jsou nejlepšími přáteli člověka, protože s vámi zůstávají téměř 24 hodin denně a za všech okolností.
Tento příběh vám poskytne jasnou představu o tom, jak přesně vypadá psí věrnost.
Když veterán letectva Daniel Hove odešel do důchodu, nepřestal sloužit své zemi. Nakonec se stal zástupcem velitele hasičů v Burnsville a mnoho hasičů k němu vzhlíželo díky jeho vůdcovským schopnostem.
“Byl to člověk, na kterého se jeho oddělení skutečně spoléhalo, že bude inovovat, vzdělávat, školit a držet krok s novou hasičskou technikou,” Heather Nicolettiová (Danielova dcera) řekl.
Bohužel musel odejít do důchodu a brzy mu byla diagnostikována rakovina slinivky. Láska od jeho rodiny, přátel a komunity se na milovaného veterána valila proudem.
“Rakovina mu byla diagnostikována v říjnu 2011. V únoru 2012 podstoupil operaci bičíku a pak následovala kola a kola a kola chemoterapie,” uvedl dodala.
Nic se však nepřiblížilo věrnosti jeho jedenáctiletého labradora Gunnera.
Jeho psík, který byl také v seniorském věku, se od něj jen zřídkakdy vzdálil. Byl tu, když byl Daniel ještě zdravý, a slíbil, že tu bude i během jeho boje s rakovinou.
Pro Daniela byla důležitá jeho silná vůle žít a neutuchající podpora jeho blízkých. To ho udržovalo při životě a v boji.
V mladších letech byli oba kamarádi téměř nerozluční, “Byli nejlepšími kamarády až do konce. Byli kamarádi na lovu, všude chodili společně,” Nicoletti při vzpomínce na tyto chvíle řekl.
Jednoho dne se Gunnerovi začalo také dělat špatně.
Už to pro ně nebylo překvapení, už věděli, že se to stane, zejména proto, že Gunner byl také starší pes.
Podle Nicolettiho, “Když se táta rozčiloval, rozčiloval se i pes, táta byl neklidný, pes byl neklidný. Táta nereagoval, pes nereagoval. Takže jakmile jsme viděli, jak se psovi daří – už se moc nehýbal, nedělal dobře, věděli jsme, že to přijde.”
Brzy si Nicolettiovi s oteklýma rukama a nereagujícím věrným psem uvědomili, že je čas se s jejich stále věrným chlupatým společníkem rozloučit.
“Zavolala jsem na veterinární kliniku, kde jsem pracovala. Hned mě tam vzali a já ho tam narychlo uspala. A asi za hodinu a půl byl táta taky pryč.” řekla, když vysvětlovala, jak se to všechno ten den stalo.
Až do posledního dechu byli Daniel a Gunner spolu.
Nazvat ho věrným psem je vlastně slabé slovo, protože on je víc než to. Oba měli štěstí, že měli jeden druhého, když potřebovali spolehlivého přítele.
“Řekl jsem, že nevím, co pro něj bude větší trauma,” řekl Nicoletti. “Pokusit se ho odvést do konce – uspat ho -, aby skončilo jeho utrpení, nebo jestli ho nechat prožít tátovo umírání. Myslím, že tak jako tak ho to zabije. Věděli jsme, že půjdou spolu. Jen jsme nevěděli, že to bude s hodinovým odstupem.”
To, že se nemohli rozloučit, vlastně přišlo Gunnerovi i Danielovi jako požehnání. Ani jeden z nich nemusel ronit slzy, když sledoval, jak ten druhý odchází.
Nicolettiová byla koneckonců ráda, že její otec i jeho věrný přítel odešli v klidu na místo posledního odpočinku.
Jedná se bezpochyby o krásný příběh věrnosti a přátelství.
Určitě se podívejte na video níže, abyste se o tomto příběhu dozvěděli více.
Prosím, SDÍLET se svými přáteli a rodinou.