Podle The Conversation jsou lidé nejchytřejším druhem primátů. Ve skutečnosti je lidská inteligence jediným přispívajícím faktorem, který nás odlišuje od ostatních druhů primátů.
Vzhledem k tomu je možné, že s nimi sdílíme některé vlastnosti, že?
Pokud je však známo, že se lišíme inteligencí, pak nikoli emocemi. Vezměme si za příklad šimpanze, kteří stejně jako my dokáží cítit lásku, bolest, smutek a mnoho dalšího.”
Nezlomné pouto!”
Tento krásný příběh o přátelství mezi člověkem a skupinou šimpanzů vám jistě vykouzlí slzy na tvářích. Pravdivý obraz lásky, na kterou se nezapomíná ani po více než dvaceti letech.”
Vzácný vztah mezi člověkem a skupinou primátů. Popravdě řečeno, je to něco, co se těžko hledá i u našeho vlastního druhu.”
Návrat tam, kam skutečně patří.
V roce 1974 se skupina šimpanzů chystala poprvé po dlouhé době obejmout svobodu. Měli být vypuštěni do útulku na jihu Floridy.”
Tato nebohá zvířata byla zavřená za studenými mřížemi, nepolíbená sluncem a uvězněná v tmavých ponurých místnostech. Byla odebrána ze svého přirozeného prostředí a použita jako pokusní králíci pro lékařský výzkum.”
Čekala dlouhých šest let, než se vrátila do vnějšího světa, kde mohou volně žít, jak se jim zlíbí. Tehdy dlouhé čekání konečně skončilo, avšak byl tu jeden velký problém…
Tito šimpanzi, kdysi zavření v klecích, se příliš báli pobytu ve volné přírodě.
Fyziologický stres pro ně musel být natolik traumatizující, že se báli vyjít ven. Šimpanzi měli ošetřovatelku Lindu Koebnerovou, odbornici na chování zvířat, které v té době bylo pouhých 23 let.
Koebnerová v jednom z dílů dokumentu ” The Wisdom of the Wild” z roku 1999 řekla: “Měli strach dostat se z bezpečí transportní klece.”
“Ať už se báli šlápnout na trávu, vždyť na ničem jiném než na tvrdých mřížích nebyli celé roky, nebo jen cítili vítr a slunce. Prostě se schoulili ve dveřích a nechtěli vyjít ven,” dodala.
Její láska a odhodlání ji poháněly k úspěchu na její misi.
Šimpanzům bylo nepříjemné šlapat po trávě, byli už zvyklí být za studenými mřížemi a klecemi. To však Koebnera jen povzbudilo, aby je přesvědčil, aby svůj nový dočasný domov přijali
“Postupem času jsme je přemlouvali a panenka byla hned na stromě.” Koebner řekl. “Ale někteří z ostatních nikdy neokusili jakoukoli svobodu, protože se jako nemluvňata vozili na zádech své matky a byli v těchto malých krabicích roky a roky.”
Výchově osvobozených zvířat věnovala čtyři roky svého života.
Konkrétně se jednalo o mladého samce jménem Sparky, samici jménem Swing a šestiletého šimpanze Dolla. Strávila s nimi nespočet nocí a dní, poskytovala jim útěchu, kdykoli ji potřebovali
Víc než jen slušný úkryt a pravidelný přísun potravy potřebovali, aby tu pro ně byl Koebner. Jako by se cítili nejbezpečněji, kdykoli byla poblíž.”
Bohužel musela být pryč, a to na neurčito.
To, že se Koebnerová vrátila, si každý domyslel a nikdo nebyl schopen šimpanzům od jejího odchodu znovu poskytnout stejnou lásku a náklonnost. Jejich jediný zdroj útěchy a opravdové péče byl pryč, bylo to pro ně jako vrátit se znovu do bodu nula.”
Po více než 20 letech se někdo vrátil!”
Ano, Koebnerová se vrátila do útulku, kde dostala příležitost setkat se se zbývajícími šimpanzi. I když se obávala, jestli si ji ještě pamatují, nebo ne.
Šla dál a zeptala se šimpanzů: “Pamatujete si mě ještě?” “Ano, pamatují Swing se blýskl milým úsměvem, gestem, které nějakým způsobem znamenalo “ano”. Uplynulo sice už dvacet let, ale krásné vzpomínky na jejich společné setkání byly stále přítomny.”
Šimpanzům se očividně stýskalo po jejich ošetřovateli, prvním člověku, který jim projevoval opravdovou lásku a péči.”
Jejich shledání Koebnerovou dojalo natolik, že nebyla schopna zadržet slzy. Vzájemně se nejsladčeji objímali a byl to okamžik, který si všichni přáli na celý život.”
Pro Koebnerovou to však nebyla ona, kdo šimpanzům pomohl, ale oni, kteří jí dali spoustu životních lekcí.”
“Šimpanzi nám toho na tomto světě poskytli tolik,” říká Koebnerová v dokumentu. “Tolik poznatků o nás samých, o našem sociálním životě, o našich dispozicích, protože jsou nám jako bytosti velmi podobní.”
“Tito šimpanzi mě naučili odolnosti. Všichni si prošli tak obrovskou nepřízní osudu, a přesto jsou shovívaví a jsou zase celí,” dodala.”
Je pravda, že často zvířata naučí lidi, jak být lidmi.”
Nezapomeňte se podívat na jejich emotivní shledání ve videu níže.”
Prosím, SDÍLEJTE to se svými přáteli a rodinou.